Umět žasnout přináší úlevu nad chronickým stresem

Letošní Vánoce byly opravdu požehnané. Šestnáct dní volna v kuse. Dostatek na odpočinek, dostatek na vnímání krás zimní přírody i vánočních výzdob. Mám to moc ráda, ačkoli je dlouhá tma a málo světla. Ale už se to klopí na druhou stranu, takže hlavu pozvedám a těším se na sluníčko a prodlužování dne.

Letos jsem tu pohodu dlouho nemohla nasát. Pořád mě moje hlava nutila něco studovat, o něco se zajímat, na něco koukat, a ne a ne si odpočinout. Vypnout. A pak, za krásného slunečného dne, jsme se vydali na Ostravici na výlet. Bylo nádherně. Užívali jsme si sluníčka a čistoty vzduchu v podhůří Beskyd. Jenže trochu jsem počasí a zimní sluníčko podcenila, nachladila se a bylo z toho týdenní ležení s ucpanými dutinami.

Až ležení v posteli s teplým čajem a peřinou mi přineslo kýženou úlevu. Proč to ale neumím jinak? Proč potřebuji až takhle zatřást, abych svému tělu dovolila odpočinout? 

Když jsem se nasytila ticha a klidu, prohlížela jsem si fotky z minulého roku. No, spíš dělala s nimi pořádek. A našla jsem tolik krás, nad kterými mi došla slova a jen jsem ŽASLA. Nad nádherou, která byla přede mnou, kterou nijak nemohu ovlivnit, jen postřehnout, nasát a užít si ji, vnímat. 

A pak přišlo přání Šárky Mikové (Teorie typů) o tom, že nám přeje v příštím roce, ať  umíme žasnout, že je to nejlepší lék na každodenní nebo chronický stres. Jo, chvíli jen být, tady a teď, jen já a ta chvíle. 

Moc to není přenosné, nejde to popsat, ale pokouším se o to. Posuďte sami...